4.Září 2025 německý národní tým nečekaně prohrál se Slovenskem v prvním kole kvalifikace o mistrovství světa 2026. Zápas, který skončil 0: 2, byl ranou pro pověst bundestimu, ale tragédie se nestala na hřišti — ale po závěrečném hvizdu. Afro-němečtí fotbalisté Antonio Rüdiger, Jonathan Ta a Nnamdi Collins byli na sociálních sítích vystaveni rasistickým urážkám.
Sky Sport Germany uvedl, že proud nenávisti se rozlil hned po závěrečném hvizdu: na adresu hráčů začaly přicházet Komentáře plné rasové nechuti a agrese. Německý fotbalový svaz (DFB) incident potvrdil a oznámil, že materiály předá státnímu zastupitelství. V oficiálním projevu na stránce X (bývalý Twitter) tisková služba unie vyzvala fanoušky, aby si pamatovali, že „nenávist nikdy nezlepšila situaci“ a zdůraznila: „rasismus zde není místo.“
To, co se stalo, vyvolalo vlnu veřejného pobouření: od politiků po fotbalové experty mnoho lidí hovořilo o tom, že Německo čelí nejen porážce na hřišti, ale znepokojivému sociálnímu příznaku. Proč rasismus stále zuří tam, kde by měl vládnout sportovní duch? A jaké kroky jsou potřeba, aby se fotbal skutečně stal prostorem rovnosti?
Pád a reakce: co se stalo po zápase Německa se Slovenskem
Zápas mezi Slovenskem a Německem byl zpočátku vnímán jako průchodný pro úřadujícího mistra Evropy, ale vše se otočilo jinak. Slovenští fotbalisté působili sebejistě a německý tým vypadal zmateně. Hanzlík ve 42.minutě a Střelec v 55. minutě výsledek-2:0.
Porážka byla pro tým bolestivou ranou, ale ještě těžší byla jeho pozápasová kulisa. Když emoce opadly, začala na sociálních sítích vlna urážek. Cílem útoků se stali hráči s africkými kořeny-Antonio Rüdiger, Jonathan Ta a Nnamdi Collins. Komentáře na adresu fotbalistů obsahovaly přímé rasistické urážky a ponižující přirovnání, které nemá se sportovní kritikou nic společného.
DFB vydala tvrdé prohlášení: organizace nejen odsoudila chování uživatelů, ale také zdůraznila, že všechny zjištěné komentáře budou předány státnímu zastupitelství. Tisková služba vyzvala fanoušky, aby si pamatovali, že nespokojenost s výsledkem nemůže být omluvou pro nenávist.
Byla to důležitá reakce – veřejné uznání problému a ochota jednat právně. Odborníci však poukazují na to, že jedno tvrzení je málo: otázkou v systémových mechanismech je, jak přesně chránit sportovce a jak podobným výbuchům předcházet.
V německém národním týmu hrají zástupci různých kultur a národností, a to z něj dělá symbol moderní rozmanitosti země. Když se rasismus projevuje proti hráčům, kteří ztělesňují tuto rozmanitost, nejde jen o fotbalovou agresi — ale o krizi identity.
Fotbal se už dávno stal zrcadlem společnosti. A pokud se i na úrovni národního týmu objevují útoky na půdě reprezentace, je to signál: problém není vyřešen, ale jen schovaný pod povrchem úspěchů.
Fotbalisté národního týmu reprezentují zemi, nejen klub. Když čelí rasismu, trpí image celého Německa a evropského fotbalu. Podobné incidenty navíc narušují princip rovnosti ve sportu.
Hráči s migračním původem se dávno stali součástí německého fotbalu. Bez nich by národní tým nedosáhl úspěchů, na které je národ hrdý. Takže každý útok na Rüdigera nebo ta je nejen urážkou jednotlivce, ale také pokusem zničit samotnou myšlenku fotbalové jednoty.
Historický kontext a hluboké příčiny rasismu v německém fotbale
Abychom pochopili rozsah problému, musíme se podívat do minulosti. Německo dlouhodobě žije v podmínkách multikulturalismu: od šedesátých let země přijala miliony migrantů. Jejich děti vyrostly a staly se součástí společnosti, včetně sportu. Fotbal se stal jedním z příkladů úspěšné integrace: hráči tureckého, afrického, arabského a východoevropského původu dlouho nosí dres s orlem na hrudi.
Integrace však nikdy není bezbolestná. Pokaždé, když národní tým prohraje, objeví se ve společnosti část fanoušků, kteří nasměrují hněv na ty, kteří jsou považováni za „cizí“. Tak tomu bylo po euru 2021, kdy tým vypadl z 1/8 finále a část fanoušků se vrhla na hráče s nebílou barvou pleti. To se děje i dnes.
V německém fotbale existuje rasismus stejně jako samotný profesionální sport. V 80.letech se tribuny fanoušků často stávaly útočištěm ultrapravicových uskupení. Od té doby se toho hodně změnilo — ale ne všechno.
Dnes už neexistují téměř žádné otevřené nacistické slogany, ale objevily se jiné formy — ironické komentáře, „vtipy“, stereotypy. Znějí měkčeji, ale nezpůsobují menší škody. Obzvláště nebezpečná je anonymita sociálních sítí, kde se lidé cítí beztrestní.
Důvodů je několik.
- Společenský tlak a hledání viníků. Fanoušci požadují vítězství. Když tým prohraje, Hledá se „Extrém“ – a často se jím stává hráč s jinou barvou pleti.
- Digitální prostředí. Anonymita a beztrestnost na internetu umožňují vyvolat agresi.
- Nedostatečné sankce. Zatímco v Německu platí zákony proti podněcování nenávisti, v praxi se vyšetřování často protahuje.
- Fanatická subkultura. Některé ultrapravicové skupiny stále zastávají xenofobní názory.
DFB a DFL bojují proti diskriminaci: pořádají týdny proti rasismu, školení, kampaně. Projekt Together! Stop Hate. Be a Team.“nabádá fanoušky k toleranci. Ale ve skutečnosti tyto iniciativy zatím nedosahují všech vrstev publika.
Studie ukazují, že většina Němců rasismus odsuzuje, nicméně asi 15% dotázaných se stále domnívá, že „ve fotbale je příliš mnoho cizinců“. Tyto instalace a vytvářejí pozadí pro online agresi.
Fotbal odráží společenské procesy. Německo je hrdé na svou otevřenost, ale incidenty jako Rüdiger, Ta a Collins, ukazují, že hluboce zakořeněné předsudky nezmizely.
Menšinoví hráči o tom sami říkají: „když vyhrajete, jste Němec. Když prohrajete, připomínáte, že nejste úplně Němec.“ Tato věta se často opakuje v rozhovorech sportovců s migračním původem.
Boj proti rasismu tedy není kampaň, ale zdlouhavý proces. A dokud společnost nepřijme rozmanitost jako normu, fotbal zůstane dějištěm konfliktů identity.
Co dělat dál: opatření proti rasismu a cesty k udržitelné kultuře inkluze
Incident po utkání se Slovenskem by neměl být dalším skandálem, ale zlomovým momentem. Německo už má všechny nástroje-je potřeba politická vůle, důslednost a součinnost všech stran: federace, klubů, fanoušků, médií a státu.
DFB musí přejít od prohlášení k akci:
- posílení sledování sociálních sítí,
- reagovat právně na každý případ,
- implementujte interní protokoly ochrany hráčů.
Je důležité, aby každá stížnost byla řešena otevřeně a výsledky vyšetřování byly zveřejněny. Transparentnost je hlavním nástrojem důvěry.
Stejně důležité je pracovat s fanoušky a mládeží. Antidiskriminační programy, lekce fotbalové etiky ve školách, kampaně s populárními hráči jsou schopny změnit myšlení.
Hráči na úrovni Rüdigera nebo Tonyho Kroose se mohou stát ambasadory těchto programů. Když fanoušci vidí, že hvězdy otevřeně mluví o rasismu, působí to silněji než jakákoli reklama.
Kluby jsou první obrannou linií. Jsou blíž fanouškům a ovlivňují tón komunikace. Uctivý dialog, reakce na incidenty, spolupráce s ultrapravicovými komunitami-to vše vytváří novou kulturu chování.
Média nejsou povinna podněcovat, ale vzdělávat: méně stereotypů v komentářích, více analýz a lidských příběhů. Právě média tvoří kontext, v němž jsou takové incidenty vnímány.
Hráč, který je vystaven rasismu, potřebuje nejen slova podpory. Jsou potřeba konkrétní nástroje: horká linka, právní pomoc, konzultace s psychology. Kluby by měly sportovcům zajistit pocit bezpečí — na internetu i mimo něj.
Rasismus ve sportu neexistuje odděleně od rasismu v životě. Stát může podpořit iniciativy na úrovni škol, obcí, veřejných organizací. Inkluze by měla být součástí vzdělávacích programů a sport je příkladem pozitivní integrace.
Boj proti diskriminaci by neměl být abstraktní, ale měřitelný.
Klíčové ukazatele:
- pokles počtu hlášených incidentů na zápasech;
- nárůst veřejné podpory protirasistických kampaní;
- pozitivní dynamika vnímání migrace mezi fanoušky;
- přehled klubů a federací na konci roku.
Jedině tak lze pochopit, že úsilí funguje.
Fotbal má jedinečnou sílu-sjednotit. Stadion je místem, kde vedle sebe stojí lidé různých národností, věkových kategorií a názorů. Tato síla by neměla sloužit k rozdělení, ale k jednotě.
Incident s Rüdigerem a dalšími hráči byl bolestivou připomínkou, že cesta k toleranci ještě není u konce. Ale právě Německo může jít příkladem-jako země schopná nejen vyhrávat na hřišti, ale i hájit své hodnoty mimo něj.
DFB napsal:“rasismus nemá místo.“ Aby se tato slova stala realitou, musí být potvrzena každým rozhodnutím, každou akcí, každým zápasem.
Fotbal by měl být hřištěm, kde si cení talentu, úsilí a charakteru — ne barvy pleti. Německo, které přežilo porážky i vítězství, má šanci stát se příkladem toho, jak je sport schopen změnit společnost.
Incident na Slovensku není finále, ale začátek nové kapitoly, ve které může Sport opět sjednotit lidi pod jednou vlajkou — vlajkou úcty a lidskosti.
